démoni

Hněv, Zlo

Sedět v mekáči, řvát a nadávat na mou konstantní nasranost a lidi kolem mě, kteří mě dokola a dokola provokují.
Jo, to by mi sakra šlo, ale co potom ten další večer?

Co potom to nekonečný mlácení kolem sebe, řvaní, mlácení sebe sama.

Ta nekonečná frustrace v mé hlavě, postupně i v celém těle.

Ten anxiety attack, který neustoupí dokud neusnu.

Slyšet lidský hlas v tu chvíli, cítit lidský dotek je pro mě neuvěřitelný trigger.

Otázky ,,Co ti je?'' mě bouří.

Provokace mě ničí.

Smutek mě ničí.

Ta frustrace, ten strach ze sebe.
Ten strach, který má máma.
Strach, který mají všichni kolem mě.

Čekají potichu než bouchnu, čekají potichu než se začnou pořádně bát.

Hněv mě ovládá, hněv mě má, nikdo jiný.
,,Čáry máry.’’ Mozek.

Nevyčítám si to.
Nevyčítám si svou chladnou stránku, nevyčítám si zasranou zlost.

Vyčitám si smutek a tenhle ‘článek’ je bordel, ale věř mi, že v hlavě lítá větší.