Beran
¨Myslím na to, pořád a pořád si to přehrávám hlavě, nechceš mě ve svém životě z ničeho nic, chceš, aby vše bylo zle? Chceš, aby tobě bylo zle?
Proč mi v sobotu večer volá tvoje máma a skoro pláče, že neví jestli ti je beze mě lépe? Proč ty sliby najednou nechceš držet, proč jsi v mém každém druhém snu? Proč lžeš? Sám sobě a lidem kolem nás?
Proč mě lidi nenávidí, říkají, že nenávidí tebe a pak ti klečí u nohou?
Proč je všechno smotané a nemže vyjít na povrch jen pravda.
Proč jsme tak špatní?
Proč ti musí téct krev z těla?
Proč mě nenecháš ti pomoct, ty moc dobře víš jak mě to bolí, proto jsem pryč.
Jsem pryč, protože se nemůžu nechat tak pasivně vyčerpávat, od tebe už ne a myslela jsem, že to bude pryč.
Všechno pryč.
Ty víš, že není, že to nedokážu.
Při slohové práci jsem brečela, poprvé od našeho odloučení, všechny city, všechna bolest a měsíční prach, všechno to šlo na papír, veřejně, na papír.
Cítila jsem se po delší době tak slabě.
Mohlo by se to přestat vracet.
Kompletně přestat vracet.
Když nechceš to, co jsi říkal, že chceš, tak by to už mohlo jít sakra všechno pryč.
Od té doby jako by mě citový vir napadl a jako, kdyby napadl i mou fyzickou část.
Domov - horečky - nemocnice - domov - nemocnice - odběry - omdlívání - nemocnice - nádor - nemocnice - domov
Dokola a dokola, už měsíc, mé srdce je rychlejší a rychlejší, bolestivější a bolestivější.
- Tak co Sian? Jak se máš?
- Nikdy mi nebylo lépe!
- Kecáš, to přehráváš.
- Ne, opravdu, nikdy mi nebylo lépe.
Ptal se člověk, který evidentně pravdu věděl.
