This is not a suicide note, this is a murder confession

Dopis na rozloučenou

My mind is heavy, my heart is broken, and my motivation is stolen. I find myself full of anger, manic, in the middle of the night, writing for my dear life. I wish it were running, as you wanted to run from your children, as my father ran away, as my mother ran away. 

Oh, I wish, I wish I could run and start over. I wish I could forget, I wish my identity could change, and I would not have to carry the burden of my bloodline. I wish my mind would not split, and there were no cultural confusions.

The thing is no one would know anything about me, I would be fucking Jonathan Moore without the dissosiating and killing part. 

Running may seem easy, such a simple decision to just leave everything behind, but every decent person knows it doesn't really work like that. There's much more to it than running - you do not break the cycle by running, you do not heal by running, you do not get closure by running (not that closure is needed in every scenario, but just saying). 

Do not get me wrong, my mother's running away was not entirely bad. She took me with her, and she protected me from all the hypocrites surrounding us. Including her mother. I am grateful that I could witness the fakeness early enough and how strong the escapism and understanding generational trauma made me. I could never go back and I would never accept it. 

And that is why I will never be fully accepted, anywhere. 

I will always be weird to most people, to your parents, to all your Czech boomer generation families. I will always be too loud, too bold, too demanding, too strict, too protective, too angry, too smart, too much. And that is completely fine with me since they are a bunch of easy minded people who keep themselves busy by interfiering in others business. I truly apologise as I have no intention in hurting anyones feelings, but honestly every single one of you had much more nasty things to say about me, I think we could move past this. Fortunately protecting your feelings is not my responsibility. 

You had and have responsibilities though; you were responsible for raising your son to become a decent human being. You were responsible for him learning how to take care of himself, how to love himself and potentially his surroundings. Just like every parent should after birthing their child.

Now tell me, how are you going to bash me with letting your son out of the nest with repressed anger that he has to deal with, ? That affects his relationships and his own happiness? That his woman, friends, family have to deal with. The thing is, we do not have to deal with this, and now we get closer to the murder mystery part. Who is going to die here? Is it going to be your son's ego, or yours? Or is it going to be me? My heart, or my open loving arms? 

Do I have loving arms, or does the anger and pain of a different person vented on me feel like home? Is your manipulation, yelling, gaslighting, and aggression more comforting than lying lovingly in someone's arms? Am I just supposed to accept me being sent on this planet earth to heal and not to be healed?

Because I tried, I tried to heal. I created a different space, surrounded myself with different people, switched my mindset completely. I have always been so sure about my decisions and visions. I thought my marriage was forever, I thought my divorce was the right decision, I thought moving in and starting over was freeing. I thought teaching myself to open my mind and love again was safe. I believed in all of it, truly, I trusted, I forgave, I moved forward, I did not play victim, I did not look back. 

But now I feel as non of it was right. I neither feel safe, loved nor free. I yearn for those feelings, I yearn for certainty. Now it gets so hard to breathe, I'm missing days, I'm missing sleep. I know you know I'd run, I feel too much. If I was not the special one then why was I one at all? Why do I feel responsible for everyone's wrong decisions, including my mothers, that being me. I can not bear to be alone. It's not what I invisioned but it's what I have to accept that is better for me. I accept people for who they are, why can't I be accpeted. Why did I let myself birth two beautiful souls with my mind still having voices of me not existing being better than fighting for life. 

I love my children so much, I would kill for them and I am trying to live for them. I take the responsibility of a parent very seriously. I will let my daughter know that she does not have to answer to anyone, I will teach her that no one in her life has the right to silence her.  I will let my son know that he's never going to be less of a man for being vulnerable and I will teach him that fear is not respect. 

I will apologise to my children for all the wrong choices I've made and all the wrong choices I could potentially make. I will stand infront of them as their mother, not their god. I will never demand loyalty, I will never demand love. I take full responsibility for all of the mistakes that have been made. May this be a reminder for me in 10 years while I'm frustrated with my little teenagers running around, bossing me around. May this be my reminder that I have to be the one who breaks the cycle and does not open a new one. 

This is why this is not a suicide note because there's much to live for. So much. The murder I'm confessing to is murder of hope. God knows hope will find me again, god lends me days of hope, where complete euphoria flushes my system.  I will stand through the pain. I will stand in the middle of blank space with shattered glass pouring through my body, without a tear shed. Without a scream for help. I will be the shield for my children, because mine was destroyed. That does not mean I'll ever be able to heal. 

Hope of me being healed and cured is dead to me for now. I killed the vision of me being pain free. I've been fighting since I was in my early teens, unfortunately I will always be the way that I am, better or worse. It's a spectrum, it's a disorder caused by trauma, it's endless suffering in my own mind. It's a promise I made to the devil. "You won't be kicked out of paradise for eating the forbidden fruit, you'll just be forced to carry it all." and so I carried it all, and killed hope. 

P.S. 

There is one thing unkillable - as long as I am alive, LOVE lives. 

If you are struggling with mental health, reach out to your family, friends, near by facilities or emergency lines. You are not alone. 

My little stars

My little saviours

Dear Sanna and Oliver, 

I love you. Me and daddy got the best gift ever, you're our little double love package that I would never want to return. 

When I first found out you two little beans were growing inside my tummy I was so scared and unsure of what was going to happen. I didn't feel ready at all but as you grew as well as my tummy I got more and more excited to meet you every day. Daddy was SO excited, when I told him about you he cried from happiness. 

I think that waiting for you was one of the hardest things ever, I didn't really have a great time. I felt very lonely and worried if I was going to be a good mummy for you. Unfortunately, I was told that I wouldn't, I was hurt. Some people left our lives, some tried to sabotage our happiness but that is okay, they didn't deserve your presence anyway. I'll make sure you won't ever have to deal with them.

Sometimes I doubt myself, if I'm really good enough for you, if I'm strong enough to protect you from myself, my pain. I thought that maybe the things people said were true. That I wasn't stable enough to have you.

I can get very sad and angry sometimes, if you ever see it please know that you are never the reason. You are never the problem. My intentions will never change. I will give you everything you deserve. I will always create a safe space for you, and I will always provide. I will always give you all the love you deserve and more. Daddy will too! 

Even though waiting for you was very hard it was so worth it in the end. Look at us now my little saviours. You teach me to be a better person every day. 

Seeing you for the first time, touching your little hands was love I've never felt before. I was so happy and daddy was so happy. He was the first one to hold you! We have been with you every day since the day you were born. 

You are almost 3 months old now, you are growing so fast. My Sanna, you are so cuddly and anxious, all you want is to be held and you my Oli are such a funny guy, you're a little protector who always makes sure that milk is made on time for you and your sister. You also BOTH love to sleep in our bed in the mornings and we love it too. 

I am so excited for our future together, and for you to keep growing right in front of me. I pray to all gods for you to be happy and healthy. My little stars. 

I apologize if I ever make mistakes. 

Mummy and Daddy love you. Forever. Nothing tears us apart. 

Love,

Mummy

Zmrd note

  "Have fun reading, bye." - P. Ponožka 

      I can’t wait for myself to get in a state that I won’t hate you, in a state that I wouldn’t have the need to crush you, ruin your goddamn life as I did with every person who mistreated me, and oh I have so much power, darling. I’m different now though, I’m growing. I’m higher than I’ve ever been. I am, but my inner child… she’s seeking revenge. Revenge on everybody who took her through all of that shit, all of that same old shit. All fucking over again. Are you happy now? You’re broken, right? Sad and broken from what Sian did to you and your addicted little brain. You wanted a confrontation, didn’t you? You wanted me to be vocal and viral about this. You want drama, you want crazy angry psycho me, her, us. You nasty dirty piece of shit. You’re just living for the pain, anger, rage. You’re begging for it. 

Oh, how I love abusers playing the victim, that brings me so much joy and sadness at the same time. You hit, kick, scream, laugh, terrorize, traumatize, basically ruin someone’s soul, body but you blame others for it. You blame your father, mother, brother, friends. You blame that one broken soul that you ‘loved’ so much for taking action in being happy. 

Don’t get me wrong, I lied, I hid, I didn’t talk in order to feel like myself. I was damaged, hard to love you said – but I was never loved. I was used. A certain version of me was loved, but the real me? My loud, crazy, free-spirited, screaming, crying me wasn’t loved. Never, don’t you dare lie to me. It’s okay though honey, I treated you as you did me. That’s what I do, I mirror people, especially people like you who come into my life to teach me a lesson. That’s my talent, isn’t it? 

I was so perfect, easy to talk to, heartwarming at first, right? But then the true colors started showing? Was it you or was it me? Us, together. Eating each other alive. I took it, very seriously actually. You played me well at first, but you knew what’s going to happen. “I’m scared that you’d want revenge after what I did to you.” You said, I actually never wanted to. You used me, kicked me away, made me feel so awful so many times before this year and a half long journey and I still naively thought it could be real. I thought it was all real, your obsession with my body, mind, eyes. It was just an addiction darling, never love. Or am I wrong? Because tell me, oh no wait, tell US. Tell us all what’s right and wrong, you’re so good at that. You’re so good at blaming everyone for your actions and responsibilities. You’re so good at spreading dirt, sending screenshots of my private conversations, showing and telling everyone how I did you wrong.

I did, I admit, I fucked up. I could do it a whole different way. I could have left, I could have hung up the phone at 1am crying in front of my house begging for you to stay, I could have left after you humiliated me publicly on the streets, I could have left after you repeatedly hurt me physically, after you fucking cheated. I could have and I should have and I was so fucking stupid for staying. I have so many regrets, mostly hurting Sébastien, but definitely not those screenshots, not those messages. Yeah, I mean trying to sell my nudes wasn’t a good idea, I lost like 10 dollars and that sucks. Could have buy iced coffee or something but the rest? Fuck yeah, that was freeing, I mean the process was traumatizing but I’m healing and I honestly have the best fucking support. So go on, send anyone anything, tell anyone anything, I could care less. It won’t hurt me, never did honestly. I spoke the truth and didn’t give a flying fuck about you, didn’t publicly call you out (now I kinda did), or talked about you with anyone but my closest.

Let’s just learn from this and move on, so you don’t do this, to the one you’ll truly love. Because I learned and I am deeply sorry for hurting you, I wanted us to end well, not this way. I never wanted to post anything, never wanted to sit and write about this but you took it too far. You and your friends are bothering me, almost daily, now weekly. Not only me but my friends too. Let me make it clearer, no one gives a shit about you, me, us. There’s no US anymore either. I hope you’ll reach out for help, a therapist as I suggested a long time before, it would help you more than sitting by a campfire with your friends bothering your ex. Believe me or not, this was hard to write and read but I am not letting anyone walk over me like this for nothing. Not an almost 23-year-old junkie. LEAVE ME THE FUCK ALONE.

    If you’re seeing this, have a beautiful and blooming rest of your life.

    All love, Siany. <3 

mluvíš sama s sebou

Vzala si nás PANDEMIE

Pláču a křičím na mámu "Pusť mě už, PROSÍM TĚ.", oči rudý jako, když jsme si v Josefáči s holkami užívaly chladné a temné večery na verandě dřevěný chalupy, pálily brka a pily bílé víno - suché, polosuché, sladké a kořeněné. Co si člověk přál. 

Svoboda pohybu byla, ale nikam jsme nešly. Seděly jsme na prdeli v Josefáči u těch malých zelených kamen a řešily VŠE co nám pod pusu přiletělo - povrchně, bez uvážení toho co máme, toho co nám život dal, jaké máme štěstí - všechny tyhle hovna.

Teď tady teda řvu na tu mámu a chci ven, vidět svou rodinu, vidět svou druhou polovičku "Vrať mi prsteny!" Řvu, biju a nepřestávám "Prosím, mami!" - "Nech mě jet pryč, prosím mami!". 

Chci toho hodně, opravdu moc. Sama moje sobeckost je sobecká.

 Nedávám smysl a jsem zlá, znovu. Na všechny. - To už svobodu pohybu omezili. Masky a strach - i můj strach.

Profesorka psychologie za mnou běhá v můrách jako, kdybych byla sám Satan na povrchu zemském, moje třídní - řádová sestra, mě stráží a hojí mé sebestředné rány smutku.

Potím se a klepu nohama - nejistota je nad všemi a kouká na mě dolů.

Teď vdechneš, Sian a vše odejde pryč - sedíš s mámou na balkoně a hulíš trávu sto let starou, koukáš se na silně stojícího Oriona před tebou, jeho pás a jeho meč. 

Zavřeš oči a jsi Orionem - bojuješ se strachem, s úzkostí potom s nejistotou samotnou. Myslíš na Stázky oči, Pétino vlnící se tělo, na Stonožky pohled, když stál opilý u kuchyňské linky a točil se mu svět tak, jak tobě teď velká sněhová koule vesmíru.

 Myslíš na toho svýho barevnýho Ponožku, který dělá vše pro to, aby tenhle tvůj Pandemickej svět byl, aspoň trochu kurva barevnej.

Víte kdo je Ponožka? Je barevnej - růžovej, červenej a žlutej, jako mý oči. Hlídá nás s Lenčem, když sedíme s rouškami kolem krku u rybníku na hlíně a filozofujeme nad trackem jeho synovce.

No Sian a jak tam tak sedíš tak se podívej co si dělala dva dny zpátky, zavři oči - běhala na poli uprostřed ČR, ležela na trávě a dívala se na modro nade mnou. 

Přece jsi se smála, jak není nic jiného než modro a tvé těžké ruce, smála jsi se každé kapli a každému kříži, které jsi po cestě viděla.

Myslela na Boha, nebo jsi nemyslela na Boha?  Běžela jsi dál, tak dlouho dokud si kolem stromu neobvázala své spodní prádlo jako trofej a teď koho? Adama? Pavla? Ponožky? Lence či Lenče? 

Kdo je tvého srdce pán, Sian?
Nemůžu odpovědět na každou otázku, nevím co mi je, lásko.

Proč ti píšou jestli nemáš prášky, jestli nemáš češtinu nebo čas na jejich trápení? Proč brečíš v autobuse nad - nad tím, že mi zpíváš Stázko.
Nad věcmi, které nejsou pravdivé - scénáře a vzpomínky, které nemáš. Nejsou pravda.

 NEBUĎ POKRYTEC SIAN! Ty jen záměrně ubližuješ, Sian. 

Viděla jsi dnes před obchodem Denisu a nebyla jsi schopná ji nic říct! Nebyla jsem schopná ji nic říct...

"Whatever does it for you. Nobody else ... You. That's the most important thing in life."

Buď rád, že tu nejsi táto Foord.

Pomoc mi něco říct. 

Pravdu.

Odkaz mé rodině

Odkaz

Nevím jak úplně začít. Začít se svým ''comebackem'' sem, ale jsem tak šíleně přelitá věcma.

 Opilá světem, jako bych měla nekonečnou kocovinu.

Jsem nervous, když tohle píšu. Klepou se mi prsty a je mi na zvracení, je strašně těžké něco psát. 

Vylít se ze svý hlavy ven, říct věci na plnou hubu, tak jak jsem byla zvyklá.

Začnu tím, že jsem opustila tolik lidí. Podrazila tolika lidem nohy. Lhala jim a přiměla si je myslet, že vše co se děje, je jejich chyba. 

Utíkám od věcí, od všeho zkurveně hnusnýho, co by se mělo řešit. Vybíjím si zlost na lidech. Je mi zle z lidí, hlavně ze mě. Je mi zle z člověka, který mě 2.2.2020 již nadobro opustil. 

Spoustu mých přátel ani neví co se děje. Neví co se děje se mnou. Neví co se stalo, proč jsem opustila svůj social life. Proč už nejsem ta ''hustá'' Sian, která se nebála konfliktů, nebála se si otevřít hubu na kohokoliv, a když myslím kohokoliv tak myslím kohokoliv. 

Bolí mě srdce, žaludek a hlava z toho jak jsem se snažila bojovat s sebou, odepřít si sračky, který se mi dějou a utíkat od nich tím, že jsem předstírala být člověkem, kterým nejsem.

Někteří budou pořád říkat, že jsem skvělá. Někteří naopak, že jsem do huby si srací lhářka, manipulátor a terorista, v pořádku. Nic se neděje, každý má právo si myslet co chce. Máme právo svobody slova, myšlenek a projevů.

Každopádně, nejsem hustá. Nejsem frajerka. Nejsem chladná. Nejsem citlivá. Nejsem píča. Nejsem zlato. Jsem člověk. 

Jako jsme my všichni. Jsme lidé a to jsou TAK komplikované organismy.

Je strašně těžké tohle psát, opravdu. 

Nikdo z nás není zlej, špatnej a ani odpornej. Děláme jen špatná, zlá a odporná rozhodnuntí. 

Ublížila jsem spousě lidem, několikrát i opakovaně. Spoustu lidí ublížilo mě, několikrát a opakovaně. Vám taky, i vy jim. Nikdo ze světa nemůže vyjít bez chyby. 

Stála jsem u pokladny v Tescu na Luka, kupujíc si Marlbora a modrý orbitky, se slzama v očích přemýšlející nad vším co se stalo, kdy v mém životě. Nad lidma, kteří kvůli mě žili v bolesti. Nad lidma, kvůli kteým já žila v bolesti. Měla jsem v hlavě velkou mlhu člověka, který podle všech psychiatrů a psychologů byl zpoušt´ problémů v mém mizerném životě, to byl právě ten člověk, který se semnou daného data uvedeného dřív, nadobro rozloučil. 

Myslela jsem na to, co ted´jeho ztráta znamená. To všechny mé problémy zmizí? Mají zmizet?

 Když zmizel on. 

Když zmizím já, zmizí problémy ostatních? 

Bolelo to a bolí, jeho ztráta šíleně bolí. Nemám nic. Nemám nic na co se můžu usmát a vzpomenout si na hezkou věc, která mi ho připomene. Nemám.

Víte co mám? Zlost na něj, na sebe. Na sebe, protože jsem neměla šanci najít svůj klid. 

Klid a mír v sobě, ten klid mu říct ODPOUŠTÍM TI, vše zlé. 

Odpouštím ti tvé opuštění, tvou lež, tvou hambu, tvou ignoranci. 

Neřekla jsem mu to a už nikdy nebudu moct. Jen teď a budu doufat, že mě uslyší. 

Nezasloužil si odejít sám, s neklidnou duší, s nenávistí své krve, ať udělal cokoliv.

Asi vás všechny momentálně prosím o odpuštění, za mou zlost, agresi, majetnost, žárlivost a v horších případech lhostejnost, ignoraci, teror. Můj hlasitý křik, můj hněv.

Má rodino.. lidé, kteří kvůli mě dali ruce do ohně, kteří mě drželi v náručí, když jsem plakala. 

Nezasloužíte si můj útěk. Můj odpor ke kontaktu. 

Prosím vás, držte se mnou. 

Nejsem v pořádku a chci být, chci být upřímná, chci dělat dobro, ale musím ho najít v sobě.

Musím se smířit se svou osobou jako dospívající člověk a posunout se dál. Miluji vás. 

Když čtete tak to víte, vidíte mě sedět za počítačem, vidíte mě prosit, snad mě vidíte vás milovat. 

Snažím se a nechci fňukat, ale zasloužíte si vysvětlení. 

Takhle ho dokážu nejlépe podat. 

Děkuji, 

Sian

nic

Nemůžu.

Máma

Existence 

Občas si říkám proč tady vlastně jsem, na tomhle světě. Docela bolestivém místě.

Proč jsem si prošla a procházím sračkami a jsem tady? Proč mě to tady drží, i když vlastně není moc co.

Sračka tam, sračka tady. Špatný stavy a už to ani nebyl a není jen puberťáckej záchvat. Nevím.

Možná jsem už o tom i psala a nebo si jen myslím, že ano.

Prahnu po spravedlnosti, míru, ale sama to sobě nemůžu dát. Jen lidem okolo, své rodině. 

-Stejně mám so much beef s tolika lidmi, stejně mě tolik lidí nemá rádo, stejně si přijdu jako sračka.-

Co mě donutí se cítit jinak je jen to, když vím, že lidi okolo mě jsou v pořádku, když mi pláčou do náruče a jen já jsem v tu chvíli ten silný jedinec. Ten, který je drží.

To je právě ta odpověď.

Je mi dobře jen, když můžu udělat dobře ostatním.

Všechny ty sračky, můj brácha, moje máma, můj otec, závislosti... to mě donutilo vědět co je zle a co není zle.

To je to co mě donutilo vědět jak se cítí v daných situacích ostatní, vědět jak předejít těm problémům.

"Nesere tě to? Když si u tebe každý vyleje srdce a třeba pak odejde..." 

Ne. 

Ztráta mě bolí, ano. Velmi.

Ale beru to tak jako to berou mámy. Ptáče vyletí z hnízda, ať už chceme nebo ne. 

Bude tam ten bod, kdy už to člověk zvládne sám, vždy se vrátí, když bude nejhůř a pak zase odletí.

Tohle si říkám, když ztratím kontakt s milovanou osobou.

Tohle jsem si říkala po rozchodu. 

Netrápí mě to, už ne. 

"Byla bys skvělá máma, proč nechceš děti?"

Celý život se o někoho starám a budu. Nepotřebuji děti, nebudu se bez nich cítit sama, hlavně je mi 17 a není to teď můj cíl.

Některé holky to vědí už od mala, já ne a nechci to vědět.

Jsou pro mě důležití mí vrstevníci, mé sestry, bratři. Jejich "ok stav" je pro mě nejdůležitější.

Přijde i čas, kdy mi ze života zmizí lidi na dobro, ano.

To by, ale člověk musel něco fakt posrat, nejsme svatí, každý máme máslo na hlavě a proto říkám, zbavit se mě není tak lehké. Nestačí mi říct "tupá píčo" a odejít, ani to nejde. Velký věci se musely odehrát pokud nejsi v mým životě.

22.9.

Tohle jsem rozepsala před létem, kdy jsem cítila, že mě lidi opravdu potřebují, ale už se tak necítím. Nemám už takové sebevědomí, nemám motivaci psát tenhle blog.

Nemám motivaci milovat, bavit se.

Poznávat nové lidi. 

Cítit se dobře.

Nechci Zelenou. Nejsem žádná máma Sian. 

Nikdo se o mě nepostaral, nikdo mi nepřinesl čínskou polívku a úsměv, když mi bylo na jebku. (s/o mojí mámě, ta jo.)

Moje sestřenice se mě bojí, když křičím.

Máma na mě volá fízly, protože jsem zmrd.

Můj otec je zmrd.

Nová škola je zmrd.

Jeden rok mi bylo dobře, pak odešel, ale nevadí, netrápí mě to. To pořád platí.

Nemám motivaci, chci k mrtvému moři tam ležet na zádech a nechat se unášet od zodpovědnosti (i když je v tomhle věku docela nulová) a sračkami.

Celej tenhle text je vlastně jedna velká sračka.

Ano napíšu si to do svýho deníčku a udělám si bipolar samolepky, prásknu nějaký prášky a budu dobrá, nebo ne? 

Nechte mě.