Máma

Existence 

Občas si říkám proč tady vlastně jsem, na tomhle světě. Docela bolestivém místě.

Proč jsem si prošla a procházím sračkami a jsem tady? Proč mě to tady drží, i když vlastně není moc co.

Sračka tam, sračka tady. Špatný stavy a už to ani nebyl a není jen puberťáckej záchvat. Nevím.

Možná jsem už o tom i psala a nebo si jen myslím, že ano.

Prahnu po spravedlnosti, míru, ale sama to sobě nemůžu dát. Jen lidem okolo, své rodině. 

-Stejně mám so much beef s tolika lidmi, stejně mě tolik lidí nemá rádo, stejně si přijdu jako sračka.-

Co mě donutí se cítit jinak je jen to, když vím, že lidi okolo mě jsou v pořádku, když mi pláčou do náruče a jen já jsem v tu chvíli ten silný jedinec. Ten, který je drží.

To je právě ta odpověď.

Je mi dobře jen, když můžu udělat dobře ostatním.

Všechny ty sračky, můj brácha, moje máma, můj otec, závislosti... to mě donutilo vědět co je zle a co není zle.

To je to co mě donutilo vědět jak se cítí v daných situacích ostatní, vědět jak předejít těm problémům.

"Nesere tě to? Když si u tebe každý vyleje srdce a třeba pak odejde..." 

Ne. 

Ztráta mě bolí, ano. Velmi.

Ale beru to tak jako to berou mámy. Ptáče vyletí z hnízda, ať už chceme nebo ne. 

Bude tam ten bod, kdy už to člověk zvládne sám, vždy se vrátí, když bude nejhůř a pak zase odletí.

Tohle si říkám, když ztratím kontakt s milovanou osobou.

Tohle jsem si říkala po rozchodu. 

Netrápí mě to, už ne. 

"Byla bys skvělá máma, proč nechceš děti?"

Celý život se o někoho starám a budu. Nepotřebuji děti, nebudu se bez nich cítit sama, hlavně je mi 17 a není to teď můj cíl.

Některé holky to vědí už od mala, já ne a nechci to vědět.

Jsou pro mě důležití mí vrstevníci, mé sestry, bratři. Jejich "ok stav" je pro mě nejdůležitější.

Přijde i čas, kdy mi ze života zmizí lidi na dobro, ano.

To by, ale člověk musel něco fakt posrat, nejsme svatí, každý máme máslo na hlavě a proto říkám, zbavit se mě není tak lehké. Nestačí mi říct "tupá píčo" a odejít, ani to nejde. Velký věci se musely odehrát pokud nejsi v mým životě.

22.9.

Tohle jsem rozepsala před létem, kdy jsem cítila, že mě lidi opravdu potřebují, ale už se tak necítím. Nemám už takové sebevědomí, nemám motivaci psát tenhle blog.

Nemám motivaci milovat, bavit se.

Poznávat nové lidi. 

Cítit se dobře.

Nechci Zelenou. Nejsem žádná máma Sian. 

Nikdo se o mě nepostaral, nikdo mi nepřinesl čínskou polívku a úsměv, když mi bylo na jebku. (s/o mojí mámě, ta jo.)

Moje sestřenice se mě bojí, když křičím.

Máma na mě volá fízly, protože jsem zmrd.

Můj otec je zmrd.

Nová škola je zmrd.

Jeden rok mi bylo dobře, pak odešel, ale nevadí, netrápí mě to. To pořád platí.

Nemám motivaci, chci k mrtvému moři tam ležet na zádech a nechat se unášet od zodpovědnosti (i když je v tomhle věku docela nulová) a sračkami.

Celej tenhle text je vlastně jedna velká sračka.

Ano napíšu si to do svýho deníčku a udělám si bipolar samolepky, prásknu nějaký prášky a budu dobrá, nebo ne? 

Nechte mě.