mluvíš sama s sebou

Vzala si nás PANDEMIE

Pláču a křičím na mámu "Pusť mě už, PROSÍM TĚ.", oči rudý jako, když jsme si v Josefáči s holkami užívaly chladné a temné večery na verandě dřevěný chalupy, pálily brka a pily bílé víno - suché, polosuché, sladké a kořeněné. Co si člověk přál. 

Svoboda pohybu byla, ale nikam jsme nešly. Seděly jsme na prdeli v Josefáči u těch malých zelených kamen a řešily VŠE co nám pod pusu přiletělo - povrchně, bez uvážení toho co máme, toho co nám život dal, jaké máme štěstí - všechny tyhle hovna.

Teď tady teda řvu na tu mámu a chci ven, vidět svou rodinu, vidět svou druhou polovičku "Vrať mi prsteny!" Řvu, biju a nepřestávám "Prosím, mami!" - "Nech mě jet pryč, prosím mami!". 

Chci toho hodně, opravdu moc. Sama moje sobeckost je sobecká.

 Nedávám smysl a jsem zlá, znovu. Na všechny. - To už svobodu pohybu omezili. Masky a strach - i můj strach.

Profesorka psychologie za mnou běhá v můrách jako, kdybych byla sám Satan na povrchu zemském, moje třídní - řádová sestra, mě stráží a hojí mé sebestředné rány smutku.

Potím se a klepu nohama - nejistota je nad všemi a kouká na mě dolů.

Teď vdechneš, Sian a vše odejde pryč - sedíš s mámou na balkoně a hulíš trávu sto let starou, koukáš se na silně stojícího Oriona před tebou, jeho pás a jeho meč. 

Zavřeš oči a jsi Orionem - bojuješ se strachem, s úzkostí potom s nejistotou samotnou. Myslíš na Stázky oči, Pétino vlnící se tělo, na Stonožky pohled, když stál opilý u kuchyňské linky a točil se mu svět tak, jak tobě teď velká sněhová koule vesmíru.

 Myslíš na toho svýho barevnýho Ponožku, který dělá vše pro to, aby tenhle tvůj Pandemickej svět byl, aspoň trochu kurva barevnej.

Víte kdo je Ponožka? Je barevnej - růžovej, červenej a žlutej, jako mý oči. Hlídá nás s Lenčem, když sedíme s rouškami kolem krku u rybníku na hlíně a filozofujeme nad trackem jeho synovce.

No Sian a jak tam tak sedíš tak se podívej co si dělala dva dny zpátky, zavři oči - běhala na poli uprostřed ČR, ležela na trávě a dívala se na modro nade mnou. 

Přece jsi se smála, jak není nic jiného než modro a tvé těžké ruce, smála jsi se každé kapli a každému kříži, které jsi po cestě viděla.

Myslela na Boha, nebo jsi nemyslela na Boha?  Běžela jsi dál, tak dlouho dokud si kolem stromu neobvázala své spodní prádlo jako trofej a teď koho? Adama? Pavla? Ponožky? Lence či Lenče? 

Kdo je tvého srdce pán, Sian?
Nemůžu odpovědět na každou otázku, nevím co mi je, lásko.

Proč ti píšou jestli nemáš prášky, jestli nemáš češtinu nebo čas na jejich trápení? Proč brečíš v autobuse nad - nad tím, že mi zpíváš Stázko.
Nad věcmi, které nejsou pravdivé - scénáře a vzpomínky, které nemáš. Nejsou pravda.

 NEBUĎ POKRYTEC SIAN! Ty jen záměrně ubližuješ, Sian. 

Viděla jsi dnes před obchodem Denisu a nebyla jsi schopná ji nic říct! Nebyla jsem schopná ji nic říct...

"Whatever does it for you. Nobody else ... You. That's the most important thing in life."

Buď rád, že tu nejsi táto Foord.

Pomoc mi něco říct. 

Pravdu.