Asentra

POD VLIVEM

Já ti ani nevím.

"Je ti zle?"

"Co ti je?" 

"Proč jsi taková?"

- More, protože kurva nevím proč.

To nemůžu říct každému žejo.

Dávám si víc, než bych měla.

Každé ráno pop a pill to feel better but you feel even worse after it.

You know what makes me feel better? Gets me away from all my fucking shit? Chill pills.

Those that you take only when you really feel like shit.

You take one, two, three and you can't feel anything else then calmness, you feel numb, free, tired.

And family... oh my family.

Nemluvím o rodině jako mámě, bráchovi... mluvím o přátelích/vrstevnících. 

Jak já miluju duše, které jsou kolem mě.

Jejich společnost, Stonožku a Růžovou princeznu... 

Víte, že drogy nejsou jediné věci, na kterých se tvoří závislost žejo? 

Jsem závislá i na právě těch lidech, lidé jsou mé drogy.

Každý člověk je pro mě látka, která dohromady s ostatními dělá jednu velkou, která mi dělá neskutečně dobře.

Kdybych o tuhle drogu přišla, přišla bych o sebe. 

(Chronický strach ze ztráty milované/ho)

- Člověk, který jde do léčebny se nevrátí vyléčený, pouze stimulován.

Nahrazuji si chemku lidma. Au. 

Brát lidi, ale bolí víc.

Ne?

Slova a činny. 

- Máma Sian.

Vychovávám si své drogy, aby byli to co chci. Dělali to co chci a mysleli si to co chci.

Abych utíkala od svých problému, když řeším jejich.

Přijdu vám pořád jako dobrá kámoška? Spíš jako sobecká svině co?

Jo jsem manipulátor, cokoliv co řeknu je automaticky pravda, cokoliv co chci mám, věřím svým vlastním lžím.

Jsem? Co jsem?

Hitler, viď Johano?

Pod vlivem, mám zlost. Na sebe.

Hroznou.

Ležela jsem na lavičce a poslouchala Vltavu plnou špíny, vítr plný chaosu a dýchala vzduch plný lží.

Cítila jsem zlo, bolest.

Bolest mé hlavy, žaludku a srdce. Strach, až se někdo zeptá co se děje. 

Samozřejmě, že se zeptaly, obě. Obě mé drogy. Bála jsem se, težce se mi mluvilo, chodilo.

"Prášky." Nevím jestli to pochopily, ale neptaly se dál a dělaly vše pro mou bolest, aby odešla. 

Rozchodily mé těžké nohy.

Nakrmily mou hlavu láskou.

A já mám strach, měla a mám. Co jim řeknu příště, co jim kdy řeknu, co mám vlastně říkat. Psát.

Jak moc mám vlastně tu hlavu vymletou.

Jak moc zlá jsem. Jsou to kolem mě jen loutky? Proč? Proč mě poslouchají? Proč tam jsou, když chci, aby byly. Když potřebuju, aby byly?

Pomoc.

Nechci být ve své hlavě sama. 

Strach je zlý. 

Je to zlé a netrvá to jen dnes. 

Přijďte ke mě do hlavy, prosím.

Pomoc.  

Pod vlivem. 

Pomoc.