HARDbreak

Heartbreak.

Tenhle nadpis má tečku, protože je to konec.

Zlomené srdce je konec.

Konec pro hlavu, konec pro tělo.

Konec myšlení si, že štěstí je real. Konec chtíče.

Konec naprosto všeho.

Jeden můj kamarád nemá tečky rád, nevím přesně proč.

Vždy mě peskuje za každou větu s tečkou, kterou napíšu. Přitom je úplně normálni je psát ne? Asi pro někoho ne, možná je to pro někoho opravdu známka konce.

Bolesti, utrpení.

Posledni dobou si pořád nechám lámat srdce, spoustu lidma. Jako kdyby byl rok 2019 pro zlomy dělaný.

Zlomené, prokrvácené a protrhané srdíčko ubohé Sian.

Uvědomuji si čím dál víc, každým dnem jak vše může vlastně rychle odejít, ale v otázce sekundy hned znobu přijít.

Odchází odemě lidi, kteří jsou se mnou už 11 let (viď stonožko), nebo klidně jen měsíc.

Je hrozně těžké zůstat ledem, stát se pořádným ledem, nenechat si posrat hlavu.

Šíleně.

Ale sakra každej to přece zná, ten odpornej pocit, když vás někdo sakra zlomí.
VEJPŮL.
Zabije.

V tu chvíli vás to netrápí jen psychicky, ale doslova je vám zle, fyzicky zle.
Nebo ne? Jak v tuhle chvíli zůstanete ledem vůči bolesti huh? JAK?

---
Jsem závislá na pocitu ''být chtěná'', aby se mnou nebyly problémy a cítila se v jakémkoliv vztahu komfortně (teď se bavíme o všech vztazích i co se přátel týče) musí mi člověk pořád/hrozně často říkat a dokazovat mé místo v jeho životě, lásku.

Jsem schopná se 3x denně zeptat někoho jestli mě má opravdu rád, protože nevěřím.

Nevěřím, že by mě měl někdo opravdu rád, že dokážu být milována.
Jen protože zatím slova ''miluji tě'' ke mě vždy byly lží.