Lži

Lži, samé lži

Každý jsme někdy lhal, ať už to byla malá lež jako ,,Moc se mi ten dárek líbí babi!'' Nebo jako ,,Ne mami, nehulila jsem!''. 

A proč lžeme? Já často lžu mámě, hodně často, kvůli blbostí, ale i kvůli důležitým věcem.

Aspoň pro mě je to důležité.

Zajímavé je, že vlastně lžu skoro jen mámě, svým kamarádům a přátel vůbec.

Nevím proč.

Možná vlastně vím.

Mám strach z pravdy, mám strach, že když se dozví něco co nemá, zlomí jí to.

Častokrát je to naopak, láme ji spíš ta lež a já nedokážu přestat.

Nedokážu si přestat vymýšlet, nedokážu ji říct s kým jdu a kam opravdu jdu, ani nechci, nechci, aby věděla některé věci, proto lžu.

Ptá se často a má právo to vědět, ale já ji to nechci říkat a nemůžu jí přece říct ,,Co ti je do toho?'' 

Nemůžu, protože pak bych nemohla nikam jít, nic dělat, s nikým se bavit. 

Tak ji radši řeknu ,,Jdu s Deni na limonádu.'' Přitom se jdu se sousedem zhulit jako prase.

Možná by ji to nevadilo, možná by řekla ,,Jasně, klidně jdi.'' Ale co když ne?

,,Pila jsi?''

,,Ne, mami.''

,,Tys kouřila!''

,,Ne, mami.''

,,Spíš s ním?''

,,Ne, mami.''

Proč nelžu ostatním? Protože nemusím, jim tohle vše může být přece jedno, proč by mi oni měli něco zakázat? 

Tam je mnohem větší volnost projevu než u člověka, který vás vychoval a to je snad logické.

Jednou snad každý nezletilý teenager doufá, že bude moci lidem, kterým chce, říct pravdu a já doufám, že to bude brzo.