Odkaz
Nevím jak úplně začít. Začít se svým ''comebackem'' sem, ale jsem tak šíleně přelitá věcma.
Opilá světem, jako bych měla nekonečnou kocovinu.
Jsem nervous, když tohle píšu. Klepou se mi prsty a je mi na zvracení, je strašně těžké něco psát.
Vylít se ze svý hlavy ven, říct věci na plnou hubu, tak jak jsem byla zvyklá.
Začnu tím, že jsem opustila tolik lidí. Podrazila tolika lidem nohy. Lhala jim a přiměla si je myslet, že vše co se děje, je jejich chyba.
Utíkám od věcí, od všeho zkurveně hnusnýho, co by se mělo řešit. Vybíjím si zlost na lidech. Je mi zle z lidí, hlavně ze mě. Je mi zle z člověka, který mě 2.2.2020 již nadobro opustil.
Spoustu mých přátel ani neví co se děje. Neví co se děje se mnou. Neví co se stalo, proč jsem opustila svůj social life. Proč už nejsem ta ''hustá'' Sian, která se nebála konfliktů, nebála se si otevřít hubu na kohokoliv, a když myslím kohokoliv tak myslím kohokoliv.
Bolí mě srdce, žaludek a hlava z toho jak jsem se snažila bojovat s sebou, odepřít si sračky, který se mi dějou a utíkat od nich tím, že jsem předstírala být člověkem, kterým nejsem.
Někteří budou pořád říkat, že jsem skvělá. Někteří naopak, že jsem do huby si srací lhářka, manipulátor a terorista, v pořádku. Nic se neděje, každý má právo si myslet co chce. Máme právo svobody slova, myšlenek a projevů.
Každopádně, nejsem hustá. Nejsem frajerka. Nejsem chladná. Nejsem citlivá. Nejsem píča. Nejsem zlato. Jsem člověk.
Jako jsme my všichni. Jsme lidé a to jsou TAK komplikované organismy.
Je strašně těžké tohle psát, opravdu.
Nikdo z nás není zlej, špatnej a ani odpornej. Děláme jen špatná, zlá a odporná rozhodnuntí.
Ublížila jsem spousě lidem, několikrát i opakovaně. Spoustu lidí ublížilo mě, několikrát a opakovaně. Vám taky, i vy jim. Nikdo ze světa nemůže vyjít bez chyby.
Stála jsem u pokladny v Tescu na Luka, kupujíc si Marlbora a modrý orbitky, se slzama v očích přemýšlející nad vším co se stalo, kdy v mém životě. Nad lidma, kteří kvůli mě žili v bolesti. Nad lidma, kvůli kteým já žila v bolesti. Měla jsem v hlavě velkou mlhu člověka, který podle všech psychiatrů a psychologů byl zpoušt´ problémů v mém mizerném životě, to byl právě ten člověk, který se semnou daného data uvedeného dřív, nadobro rozloučil.
Myslela jsem na to, co ted´jeho ztráta znamená. To všechny mé problémy zmizí? Mají zmizet?
Když zmizel on.
Když zmizím já, zmizí problémy ostatních?
Bolelo to a bolí, jeho ztráta šíleně bolí. Nemám nic. Nemám nic na co se můžu usmát a vzpomenout si na hezkou věc, která mi ho připomene. Nemám.
Víte co mám? Zlost na něj, na sebe. Na sebe, protože jsem neměla šanci najít svůj klid.
Klid a mír v sobě, ten klid mu říct ODPOUŠTÍM TI, vše zlé.
Odpouštím ti tvé opuštění, tvou lež, tvou hambu, tvou ignoranci.
Neřekla jsem mu to a už nikdy nebudu moct. Jen teď a budu doufat, že mě uslyší.
Nezasloužil si odejít sám, s neklidnou duší, s nenávistí své krve, ať udělal cokoliv.
Asi vás všechny momentálně prosím o odpuštění, za mou zlost, agresi, majetnost, žárlivost a v horších případech lhostejnost, ignoraci, teror. Můj hlasitý křik, můj hněv.
Má rodino.. lidé, kteří kvůli mě dali ruce do ohně, kteří mě drželi v náručí, když jsem plakala.
Nezasloužíte si můj útěk. Můj odpor ke kontaktu.
Prosím vás, držte se mnou.
Nejsem v pořádku a chci být, chci být upřímná, chci dělat dobro, ale musím ho najít v sobě.
Musím se smířit se svou osobou jako dospívající člověk a posunout se dál. Miluji vás.
Když čtete tak to víte, vidíte mě sedět za počítačem, vidíte mě prosit, snad mě vidíte vás milovat.
Snažím se a nechci fňukat, ale zasloužíte si vysvětlení.
Takhle ho dokážu nejlépe podat.
Děkuji,
Sian